Imunologie a psychologie – jeden svět

V posledních desetiletích se provádějí studie o souvislostech mezi imunitním systémem a psychikou. Poskytly dostatečné důkazy o podobnosti překrytí imunitních a emočních reakcí na stimuly. Je tedy prokázáno, že oba systémy – imunitní i psychický jsou spojené nádoby, jeden svět.

Lidský organismus je využívá k dynamickému přizpůsobování neustále se měnícím podmínkám vnějšího prostředí. Tělo je připraveno na svou osobní ochranu a ozdravné procesy za předpokladu, kdy oba systémy jsou v souladu a pevné. Vzájemnými reakcemi se zaobírá obor afektivní imunologie, který poskytuje nové pohledy a informace.

Afektivní imunologie a jeji dva základní kameny

Co je afektivní imunologie a jaké jsou její cíle? Vychází z výzkumů, které jsou založeny na dvou základních kamenech – imunitní a emoční systém se vzájemně zrcadlí, emoční reakce jsou dynamické a neustále se mění.

Prvního kamene se týkají rozsáhlé klinické studie, které potvrzují zvýšení výskytu emocionálních poruch u pacientů trpících imunitním onemocněním, a naopak zvýšenou náchylnost k imunitním onemocněním u pacientů trpících emočními poruchami.

Druhý kámen stojí na zajímavé myšlence, že emoční a imunitní systém je vysoce „plastický“, jednoduše řečeno přizpůsobivý. Termín plasticita se totiž objevuje ve stejné souvislosti i v neurovědách – mozek stejně jako imunitní a emoční systém jsou podle nich vysoce plastické, a proto snadno dokážou postavit nové mosty k léčebnému procesu a k vyrovnání emoční pohody.

Na scéně opět Freud a Jung

Na počátku 19. století došlo v celém světě k velkým změnám. Bylo to století plné katastrof a také velkých změn v životním stylu. Na scéně se objevilo mnoho jedinečných vědeckých osobností, které svou prací a výzkumy přesahují do 21. století. Tito vědci postavili základy mnoha vědních oborů.

Pokud se podíváme do terapeutických análů psychologie, není možné opomenout velikány jako je Sigmund Freud či Carl Gustav Jung, zakladatelů nových dominantních teorií, které změnily způsob, jakým o sobě přemýšlíme ve společenském kontextu.

Pro Sigmunda Freuda byl každodenní život výsledkem kompromisu mezi tím, co člověk skutečně chce a po čem touží (id), a tím, co společnost od něj očekává (superego). Carl Jung se velmi zabýval vzorci každodenního života a definoval dva různé postoje a dva osobnostní typy nazývané extrovertníintrovertní.  Těžištěm extrovertních osobností je hlavně „vnější vliv“,  například vnější svět. Naopak introvertní osobnosti se projevují postojem charakterizovaným jako „zaměření na vnitřní psychickou aktivitu“.

Extrovert a introvert v imunologii

Pokud se tyto myšlenky přenesou do světa imunologie, dá se říci, že vrozené imunitní buňky jsou „extrovertní“, protože hledají něco nového, co přichází z vnějšího světa, a nepřetržitě se zaobírají vnějším prostředím. Naopak adaptivní imunitní buňky mají „introvertní“ osobnost, a to z důvodu vytvoření vnitřní zkušenosti s životními událostmi (v imunologii nazýváno jako imunologická paměť). Pokud to dáme do souvislosti s psychologií, můžeme použít přirovnání, že vrozené i adaptivní imunitní buňky pracují na tom, aby se tělo přizpůsobilo požadavkům vnějšího (superego) a vnitřního (id) prostředí.

Možná vás teď napadá: „Mají imunitní buňky “jiné osobnosti” tak jako lidské bytosti? A jak najít vztah mezi psychologickou a imunologickou osobností?“ Tyto otázky zkoumala metaanalýza. Ověřovala, zda skutečně existuje pět základních osobnostních rysů často označovaných jako Velká pětka (jedná se o projevy otevřenosti vůči zkušenosti, svědomitosti, extraverze, přívětivosti a neurotičnosti) a zda vykazuje specifické imunologické rysy nebo určitou náchylnost k imunitním poruchám.

Výsledky byly velmi zajímavé, například prokázaly souvislost mezi svědomitostí a zánětlivostí – čím je člověk svědomitější, tím méně u něj probíhá zánětlivých reakcí.  Byla také potvrzena myšlenka, že určité emoční vlastnosti se projektují do imunitního systému, že oba systémy se vyvíjejí a reagují na sebe bok po boku. Když se jeden „porouchá“, často selže druhý.

Připomeňme si, že oba tyto systémy podléhají od dětství až do dospělosti velkým změnám. Oba se učí přizpůsobovat významným podnětům vnějšího prostředí – hovoříme o lekcích imunitního systému nebo rozvoji emoční inteligence.

Některé reakce se zaznamenávají a objevují v časovém odstupu. Je to zejména patrné u autoimunitních onemocnění, kdy dětské reakce těchto systémů se projeví v pozdním věku, záleží na typu onemocnění, například roztroušená skleróza většinou ve věku 20 – 40 let. Stejně tak je možné hledisko času pozorovat u dysfunkcí jako jsou úzkostné stavy nebo poruchy nálad (deprese) s projevy většinou ve věku 25 – 53 let.

Spojené nádoby

Za normálních, tedy zdravých podmínek, jsou příchozí vnější impulsy (patogeny, emoční výkyvy, traumata) vyrovnány ve stejném poměru.

Jednoduchým příkladem může být horečka, která pomáhá imunitnímu systému vyrovnat se s příchozím patogenem, souběžně s tím se ale také dostavují určité emoční reakce – letargie, deprese, lítost, úzkost, ztráta chuti k jídlu a podobně.

Tento mix obou systémů má jediný cíl, a to zabránit následnému zhoršení stavu organismu. Vše pak završuje naše menší aktivita a utlumený styk s ostatními. V případě, že je člověk vystaven vnějším vlivům delší dobu, reakce imunitního či emočního systému jsou destabilizovány. To se projevuje buď fyzickými (somatickými) projevy na těle či psychickou dysbalancí.

Vždy je čas pro změnu

Afektivní imunologie se také zabývá otázkami souvisejícími s časem, kdy jsme vystaveni vnějším vlivům. Čas považuje za klíčový faktor při určování dopadu na reakce – dopadu na imunitní či emoční systém. Moderní doba považuje za dlouhodobě působící faktor stres (soubor vnějších vlivů jako psychické vypětí, strava, pohyb). Ten přímo souvisí s naším zdravím a pocitem naplněného života. Proto by měl člověk vést svůj životní styl tak, aby jeho spojené nádoby byly co nejvíce vyrovnány.

Můžeme hovořit o získávání zdravých návyků z oblasti psychohygieny, zdravého stravování či přirozeného pohybu. Zároveň nás vědecká zjištění obracejí zpět k pochopení našich vnitřních motivací a potřeb, k nalezení spokojenosti a radosti v životě.

Podívejme se jen na to, co s námi dělá silná emoce jako je třeba strach. V případě, že je naše chování řízeno vnitřním strachem, často bohužel nevědomým, dochází ke změně chování a k hlubokým dysharmonizačním procesům, od nichž návrat ke zdravému životnímu stylu mnohdy trvá delší dobu.

Čím déle silnou negativní emoci prožíváme, tím více se prohlubují obtíže organismu a o to déle bude trvat návrat k normálu. Důležité je, že to jde. Při získávání nebo obnově příznivých mentálních návyků je možné vysledovat časové hledisko, kdy k prvním změnám dochází již po 21 dnech a zcela osvojeny jsou okolo 42. dne nácviku.

Vezměme zdraví do vlastních rukou

Afektivní imunologie, stejně jako jiné vědy osobního rozvoje, nás učí o rovnováze. Pokud si uvědomíme fakta, pak stačí vše vzít do vlastních rukou. Změna mentálních návyků a vyrovnání imunologického a psychologického systému jsou totiž možné v každém věku. Co je k tomu třeba? Vyjít ze své komfortní zóny a začít konat. A pamatovat na to, že v tom člověk není sám a také, že se může nechat odborně doprovodit.

 

 

Monika Urbanová
0 0 vote
Article Rating
Monika Urbanová
Život je mejdan, který si mohu užít. Jsem autorka systému Epigen Terapie, který pomáhá rozvíjet potenciál člověka a neutralizovat jeho bloky. Jsem tvůrkyně vysokovibračních rostlinných a esenciálních olejů a terapeuticko-koučovacích karet Tajemství Epigenu . Šťastných majitelů těchto karet je již přes 6000 lidí. Vytvářím autorské terapeutické obrazy s motivy fraktálů. Vedu certifikovaný výcvik praktikantů Epigen Terapie .
Komentáře